Vojáci USA i jiných států se prohnali Vitnamem několikrát tam a zpátky a Vietnamcům nezbylo než se schovávat pod úroveň terénu, do země.
Byly to rozsáhlé a složité systémy šachet, s tajnými odbočkami ale i pastmi. Měli vlastní velíny, stravovací zařízení, ubikace, "nemocnice", sklady. Vše mělo z jejich strany řád a logiku, obytné místnosti měly ventilační průduchy, existovaly zde studny, podzemní systémy byly napojené na nespočet vchodů z vesnic, nouzových neviditelných východů, různé palposty, které měly sloužit k samotné obraně podzemí i útoku nad jeho úrovní. Těžko odhalitelné nepřehledné podzemní systémy byly v nepřehledné džungli pro nepřátelské vojáky místo "kam Bůh nechodí".
Příslovečné peklo pod zemí se sestávalo z chodbiček, kde se i 170cm vysoký člověk sotva mohl hýbat, v naprosté tmě bylo možné baterii používat velmi střídmě (světlo = cíl), baterie byly alespoň vybaveny silným členem (nějaký druh výbojky?) kterým mohli protivníka na chvíli vyřadit tím že ho omráčili prudkým světlem. Avšak dezorientace ve tmě a v cizím prostředí zase mohla způsobovat často upadnutím do nastražené pasti (různé kovové hroty, pomazané výkaly = při kontaktu způsobovaly bolestivou a smrtelnou "sračkovou infekci"). Členové speciálně vycvičené jednotky "Tunnel Rats" byli štíhlí vojáci malého vzrůstu, nejlépe pod 160cm. Optimální byli ti z nich, kteří měli skvěle vyvinuté smysly, říká se, že přežít tohle peklo šlo jen s šestým smyslem. Jednotka Tunel Rats měla přes 60% úmrtnost.
Ti kteří přežili a vrátili se z Vietnamu do států, sotva mohli fungovat normálním životem. Těžkou zkouškou by pro ně znamenalo potkat se s jakýmkoliv asiatem, proto asi jako další řada veteránů z Vietnamu je čekalo jiné peklo, soukromé.
Ale nevlezl bych do toho ani za zlatý tele. Režisérská, nesestříhaná, verze Das Boot pro mě byla trošku zkouška trpělivosti, ale jinak je to hezký film s úžasným hudebním doprovodem.
To byl pro mne zazitek.